MAD MAX: Fury Road

MAD MAX: FURY ROAD

MM1V roce 1979 natočil australan George Miller nízkorozpočtový film o policistovi žijícím ve světě zmítajícím se v ropné krizi. Ve světě kde začíná být všeho nedostatek a rozmáhají se lupičské motorizované gangy. Efektní automobilové honičky zapříčinily překvapivý komerční úspěch filmu a logicky vznikl druhý díl s názvem Road Warrior, který se odehrával několik let po prvním dílu, po jaderné válce o docházející zdroje. Válka přeměnila povrch planety na pustinu, ve které se snaží přežít zbytky lidstva včetně Maxe. Druhý díl s vyšším rozpočtem výrazně přidal na tom, co se v prvním díle líbilo nejvíc. Auta a honičky. Road Warrior se stal klasikou a dle mého názoru nejlepším postapo filmem vůbec. Následoval třetí díl, kterému je vyčítáno málo aut, moc mluvení a pěší chůze. Přesto se stále jedná o vynikající film, který oproti svým bratříčkům jde více do hloubky zobrazování světa po jaderné katastrofě a ukazuje nám nově vznikající společenství vzniklá z gangů a návrat lidské rasy k primitivním kořenům a s tím spojené amorálnosti a brutalitě. Celá trilogie byla fascinující svým vyobrazením pozvolného rozpadu civilizace a lidskosti až po vznik nových společenstev. Poté co Miller oznámil čtvrtý díl, jsem nevěřil, že tento koncept může být ještě dál rozvíjen a obohacen. Může!

SVĚT ROZUMU ZBAVENÝ

FURY ROADJakkoli už ve třetím díle vypadal svět a civilizace na hony vzdálena té naší, ve Fury Road působí úplně jako z jiného světa. Všichni obyvatelé planety přišli definitivně o rozum, totálně zešíleli, jednají bez pudu sebezáchovy a velí jim banda ultra nechutných a krutých úchyláků (…zde je vlastně jistá podobnost se skutečným světem…). Miller nám naservíroval jednoznačně nejšílenější a nejzběsilejší díl série. Poučen neúspěchem třetího dílu, nechal se režisér před natáčením slyšet, že jeho film bude jedna velká honička. A svým slibům dostál. Celý příběh se dá shrnout asi takto: pojedeme tímhle směrem, protože tam něco je, v půlce nám ale dojde, že je to vlastně blbost a pojedeme radši zpátky a během jízdy se budeme snažit zničit všechny, co jsou nám v patách. Pravděpodobně ani tento text Vás nedovede připravit na to tempo, které začne hned v úvodu filmu a nepovolí až do konce, kromě zhruba asi deseti minut v půli filmu. Auta skáčou, lítají vzduchem a jsou ničeny v neuvěřitelném tempu. Všechny trikové sekvence jsou natáčeny staromilsky se skutečnými auty a kaskadéry (kdo tohle pojistil a za kolik, bych radši nechtěl vědět) a CGI je využito pouze na dokreslení zajímavějšího pozadí a jedné krátké scény v písečné bouři. Všechno proto působí naprosto realisticky. MM3Auta jsou fantastická a je jich mnohem víc než ve všech předchozích dílech dohromady, což se dá asi nejlépe demonstrovat na rozdílu rozpočtu, který je zhruba i ekvivalentem počtu vozidel (Mad Max 2: Road Warrior – 2 mil dolarů, Mad Max 4: Fury road – 100 mil. dolarů) Největším rozdílem proti předchozím třem dílům, je ale postava Maxe. Ne proto, že ji už nehraje Mel Gibson, kterého nahradil přesně pasující Tom Hardy, specializující se v poslední době na role, jejichž celý text se vejde na zmuchlaný útržek toaletního papíru. Postava Maxe byla vždycky hybnou silou příběhu, hlavní aktér dění, na jehož rozhodování závisel další vývoj. Ve Fury Road je Max „jen“ jednou z postav, která dění pouze přihlíží a pomáhá. (pravdou ale je, že jsem si ani nestihl v tom tempu všimnout, jestli mi to vadí…) Ocitl se prostě ve špatný čas na špatném místě a celý film je jen další epizodkou v jeho snaze to pozemské inferno přežít.
Již dlouho jsem neměl v kině při sledování nového filmu pocit, že se dívám na něco mimořádného, něco na co se za rok či dva nezapomene, něco co má výdrž a potenciál stát se klasikou. Doufám, že se Millerovi tahle autorská originální vize budoucnosti zaplatí a že nám za pár let třeba ukáže, co mu ještě zbylo v záhybech šedé kůry, aby už nemusel svůj mimořádný talent zabíjet natáčením přiblblých tančících tučňáků a prasátek ve městě! No a vy co jste ještě Maxe neviděli, utíkejte do kina, protože právě promítají filmové dějiny a nic podobného jste ještě neviděli. Zběsilé, strhující, opojné, MAD!
Po tomhle Maxovi Vám bude připadat, že má vaše auto málo ostnů a moc malá kola!

(3K Film Klub – Smu)

PRŮVODCE KONCEM SVĚTA

theroadJiž dříve jsem psal o nadějně vyhlížejícím australském postapokalyptickém filmu THE ROVER režiséra Davida Michôda. Film vypráví o samotáři Ericovi, kterému gang ukradne jeho poslední majetek. Auto. Během krádeže nechají lupiči ležet na zemi Reye, bratra velitele gangu. Toho Eric využije, aby získal zpět to, co je jeho. V hlavní roli uvidíme Guye Pearce a Roberta Pattinsona, který se poslední dobou snaží, co to jde, aby ze sebe smyl stín pseudoupířích pohádek pro nezletilá děvčátka a má mé velké sympatie. The Rover v současné době běží v amerických kinech a sklízí tam značný úspěch. Quentin Tarantino ho dokonce označil za mistrovské dílo a nejlepší postapo od dob Šíleného Maxe. To slyším velmi rád, méně nadšen jsem z toho, že na českou kinodistribuci to zatím nevypadá.
Druhým nadějným postapo filmem je MAD MAX: FURY ROAD australského režiséra George Millera, autora všech předchozích dílů, s Tomem Hardym v roli Maxe Rockatanského. Roli převzal po Melu Gibsonovi, kterému kdysi pomohla ke slávě. Film je obohacením dosavadní trilogie sledující pozvolný rozklad lidské civilizace a lidskosti. A taky ty auta no J Několikrát se upravoval scénář, bylo učiněno mnoho přetáček, ale teď už to vypadá, že se konečně dočkáme.
Při této příležitosti se podíváme na postapokalyptický subžánr trochu detailněji.

monVZNIK
První zástupce tohoto sci-fi subžánru vznikl již v roce 1826! Anglická spisovatelka Mary Wollstonecraft Shelley tehdy napsala román POSLEDNÍ MUŽ. Kniha vznikla krátce po smrti Maryina manžela Percy Byssh Shelleyho. Odehrává se z velké části v roce 2097, kdy celé lidstvo vymírá na morovou pandemii. Hlavním hrdinou je Lionel Verney, syn zámožného muže. Ten poté, co na něj zaútočí člověk nakažený morem, zjistí, že je vůči nemoci imunní a vyrovnává se s tím, že celý svět kolem něj umírá. Klasické dílo, jehož schéma je použito ve spoustě dalších knih a filmů.
Řada filmových i literárních autorů, např. H. G. Wells, Olaf Stapledon, Arthur C. Clarke, je touto knihou ovlivněna.
Mimochodem, Mary Shelley je i autorkou románu Frankenstein (1818).

NA CO MÁME BÝT PŘIPRAVENI
Ve filmu se apokalypsa začíná hojněji objevovat koncem sedmdesátých let dvacátého století. Může za to především obava z možných následků studené války. Příčin apokalypsy bylo za dobu existence tohoto žánru vymyšleno několik. Autoři se nás snaží připravit na zánik lidstva příčinou pandemií a zombie epidemie, vyčerpání nerostných zdrojů a ekonomickým kolapsem, přírodní katastrofou a globálním oteplením či ochlazením, dobytím planety člověkem, jinou rasou či stroji a nastolení utopického režimu či zničením Země atomovými zbraněmi. Docela barvitá škála, kde každý druh zkázy má vlastní pravidla a charakteristiky.

CO SE UDÁLO V EVROPĚ
Východní blok – filmy z východního bloku mají společné průvodní jevy. Jsou převážně varující a hrají na realističtější notu než jejich zámořští kolegové a jsou bohužel neprávem prakticky zapomenuty a skoro nikdo je už nezná. Kdo by si pomyslel, že i my máme svého zástupce. KONEC SPRNA V HOTELU OZON je český postapokalyptický film režiséra Jana Schmidta a je jedním z prvních zástupců žánru vůbec. Schmidt jej natočil v roce 1966. Jeho film vypráví příběh o skupince žen putujících ve světě bez mužů, které vyhladily následky použití jaderných zbraní. Mladé ženy jsou vedeny jednou starší, která jako jediná pamatuje „staré“ časy a hledá, navzdory nepochopení zbytku skupiny, jestli přece jen nezbyl na světě nějaký muž. Film pojednává o ztrátě lidství a civilizovanosti.
Ani u našich severních sousedů se nezahálelo a v osmdesátých letech vznikly dva filmy, z toho jeden odlehčený. obiO-BI, O-BA – KONIEC CYWILIZACJI (O-bi, O-ba – Zánik civilizace) – 1985. Film Pjotra Szulkina je o komunitě lidí, která je po atomové válce nucena přebývat v obřím krytu, jehož kupole se ale pomalu rozpadá. V roce 1984 Juliusz Machulski natočil orwellovsky laděnou komedii SEKSMISJA (Sexmise), kterou u nás zná snad každý, kdo někdy v životě zapnul televizi. V srdci východního bloku, tedy v bývalém Sovětském svazu je expertem na postapo režisér Konstantin Lopushanskiy. Jeho film PISMA MYORTVOGO CHELOVEKA (Dopisy mrtvého muže) z roku 1986 je dost realistickým zobrazením Země po nukleární katastrofě. pismaPovrch planety je neobyvatelný a lidstvo přebývá v krytech. Film s filozofickým podtextem pojednává o obětování se pro budoucnost, naději a smyslu žití v mrtvém světě. Druhý Lopushanskeho film POSETITEL MUZEYA (Návštěvník muzea) je o světě přeplněném odpadky a sužovaném nestálými klimatickými podmínkami. Hlavní hrdina čeká, až jako každý rok na 7 dní ustoupí moře a bude moci podniknout nebezpečnou cestu do zatopeného města zvaného Muzeum. V něm se nachází pohřbené zbytky starého světa.
Za zbytek Evropy musím zmínit surově naturalistické britské THE THREADS (1984), které se snaží o realistické zobrazení všech aspektů jaderné katastrofy. Film má děj i hlavní postavy,la-jetee ale je natočen dokumentární formou. The Threads bych pouštěl všem těm mocným pánům světa, které svrbí prst na spoušti.
LA JETEE (1962) Půlhodinový film Chrise Markera posloužil jako předloha pro film Terryho Gilliama TWELVE MONKEYS (1995). Je natočen formou po sobě jdoucích černobílých fotografií doprovázených mluveným slovem vypravěče. Vypráví příběh vězně, který je vybrán pro pokusy s cestováním v čase, aby zvrátil katastrofu, která po třetí světové válce donutila lidstvo uchýlit se do podzemí.
LE DERNIER COMBAT (1983) Černobílá artová prvotina francouzského režiséra Luca Bessona zobrazuje svět v nedaleké budoucnosti, kde se společnost zhroutila a lidé žijí v malých skupinách, které mezi sebou válčí primitivními zbraněmi. Ve filmu se vůbec nemluví a v jedné z rolí se objeví Jean Reno v úplných počátcích své herecké kariéry.last_battle_2_0

CO SE UDÁLO ZA MOŘEM
V USA vznikl v roce 1951 vůbec první film zobrazující svět po globální katastrofě. V tomto případě konkrétně nukleární. FIVE (1951) režiséra Arche Obolera se odehrává v budoucnosti, ve které přežilo pouze pět lidí, jejichž rozdílné povahy vedou k mnoha konfliktům, které ohrozí jejich život.Mad_Max_2_h2
Aby byl článek čitelný, nemůže obsáhnout vše, co se pak událo za mořem. Postapo filmů tam totiž vznikla spousta. Může za to také nečekaný úspěch australského MAD MAXe, který svým nízkorozpočtovým vzhledem inspiroval spoustu dalších režisérů, aby utíkali do pouště a natočili tam své písečné postapo. Bohužel se ukázalo, že ne každý je George Miller a že je třeba aspoň trocha talentu. Vznikla tak spousta podřadných nízkorozpočtových filmů, často v italské a filipínské koprodukci, které jsou poprávu zapomenuty. Zmíním tedy pouze to nějakým způsobem zajímavé a méně známé.
Six-String-Samurai-2SIX-STRING-SAMURAI (1998) Výborný film, ve kterém v budoucnosti atomové bomby zničí vše… kromě Rock’n’Rollu. Poslední město, které přežilo katastrofu, se jmenuje Lost Vegas a vládnul mu král. Král Elvis Presley. Ten ale právě zemřel, a tak Lost Vegas potřebuje nového krále. Pustinou se tedy vydávají do Vegas různí zájemci o tento post, vybaveni meči a kytarami. Hlavní hrdina Buddy Holly je jedním z nich a doprovázen malým chlapcem se vydává ne svou cestu. V patách je mu ale Smrt, která vypadá jako Slash z Guns’n’Roses a chce všechny ostatní uchazeče zabít a nastolit ve Vegas vládu Hard rocku. Šílený námět má na svědomí Jeffrey Falcon, který hraje hlavní roli Hollyho. Americký mistr bojových umění vyskytující se ve vedlejších rolích v hongkongských filmech, žijící v Hongkongu, kde vyučuje angličtinu. Vřele film doporučuju. Něco takového se jen tak nevidí.
Další opomíjené filmy jsou z kategorie, kterou neuspokojivě remakoval I AM LEGEND z roku 2007. Jsou to především last manTHE LAST MAN ON EARTH (1964) a THE OMEGA MAN (1971). Všechny tyto filmy vycházejí z povídky Richarda Mathesona „I Am Legend“ a vypráví o muži, jež je imunní vůči epidemii a snaží se vyvinout lék.
Podle povídky P. K. Dicka vznikl v roce 1995 film SCREAMERS, který sice patří do těch podřadnějších nízkorozpočtových vod, ale už jen kvůli klasickému „dickovskému“ námětu (lidé nejsou lidé) stojí za vidění. V hlavní roli Peter „Robocop“ Weller.
Samostatnou kategorii by si asi zasloužil taky Kevin Costner, který se nabuzen úspěchem Tance s vlky vrhl do produkce postapo filmů, které skoro ukončily jeho kariéru a zruinovaly Costnerovic rodinný rozpočet. Prvním filmem byl WATERWORLD (1995) o světě ve kterém po globálním oteplení roztály ledovce a veškerá pevnina se zavřela pod vodní hladinu. Film vzhledem ke svému na tu dobu rekordnímu rozpočtu příliš nevydělal, ale Kevin se nevzdal a srdnatě se pustil do další apokalypsy. THE POSTMAN (1997) o muži, který je ve zpustošeném světě nedobrovolně naverbován do armády. Podaří se mu však utéct. Aby nezmrzl, vezme si z náhodně nalezené kostry poštovní uniformu. Aby zůstal na živu a nebyl opět naverbován, všem tvrdí, že je skutečným poštovním úředníkem obnovené vlády Spojených států. Film není až tak hrozný, jak se o něm traduje, mnoho příznivců si však nenašel a znamenal pro Kevina osobní apokalypsu v jeho peněžence a vyčlenění ze skupiny nejpopulárnějších hollywoodských superstar.
V současné době stojí za pozornost převážně tvorba australských režisérů. Mimo trilogii o šíleném Maxovi vznikl roku 1989 film THE SALUTE OF THE JUGGER s Rutgerem Hauerem a Vincentem D’Onofriem. Je to asi jediné sportovní postapo, jaké si vybavuju.
Roku 2009 spatřil světlo světa výborný film road1THE ROAD, který je adaptací knihy Cormaca McCarthyho a režíroval ho australský specialista na špinavé filmy John Hillcoat. Film vypráví příběh o otci a synovi, kteří jsou na cestě za nadějí.
Dále, jak jsem psal na začátku, netrpělivě očekávám australský THE ROVER i další přírůstek do série MAD MAX.

CO NESTOJÍ ZA NIC
Kromě těch brakových nízkorozpočtových filmů bych rád zmínil film BOOK OF ELI (2010) ve kterém hlavní hrdina Eli prochází s biblí v ruce pustinou a veden vírou ve vyšší věci a ve jménu lásky a dobré vůle dává kázání mečem všem, kteří mají jiný pohled na věci než on. Sice docela klasické prosazování křesťanství, ale tvůrci zřejmě jako kritiku nezamýšleli. Fanatická křesťanská agitka podobně jako scientologické Bojiště Země. Eli je děsně cool, děvčata mají všechna dokonalý make-up a jsou děsně cool, barevné filtry a panoramata jsou děsně cool, všichni nosí děsně cool sluneční brýle a zkrátka všechno je děsně cool ….. hlavně ta bible. Tak takhle prosím ne.

dredd-23Byť se to tak nemusí jevit, stále se tomuto žánru věnuje docela dost filmů a každoročně jich několik přibyde. Ono zdání, že se v postapo žánru nic moc neděje, je způsobeno především nezájmem českých distributorů. Z toho, co stojí za zmínku, jsou to filmy SNOWPIERCER (2013) korejsko-americké produkce, BOUNTYKILLER (2013), THE DIVIDE (2011), již zmiňovaný THE ROAD (2009), CHILDREN OF MEN (2006), DREDD (2012), HELL (2011).
Na závěr nezbývá než doufat, že se tomuto oblíbenému žánru bude i do budoucna dařit alespoň tak, jako dosud….. ale pouze na plátně!

-SMU-

THE GRAND BUDAPEST HOTEL

THE GRAND BUDAPEST HOTEL (Grandhotel Budapešť) – Značně odleželé a značně zaujaté review

The-Grand-Budapest-Hotel-1Kapitola první – FANTASTICKÝ PAN ANDERSON
Wes Anderson patří mezi 10 mých nejoblíbenějších režisérů. Je to umělec, postmodernista, jaký zde doposud nebyl. V současné době, kdy už originalita téměř neexistuje, jsou jeho filmy osobité, originální a styl snadno rozpoznatelný. Jeho dílo jsem si zamiloval po zhlédnutí filmu LIFE AQUATIC WITH STEVE ZISSOU (Život pod vodou se Stevem Zissou), ve kterém se Bill Murray v hlavní roli oceánografa vydává s posádkou své výzkumné lodi a „možná synem“ na hon za žralokem (nebo co to vlastně je), jež ho připravil o kamaráda a kolegu. Life Aquatic je parodií (především podobný styl natáčení podmořských dokumentů) a současně poctou skutečnému oceánografovi Jacques-Yves Cousteauovi. S Cousteauovým odkazem je nakládáno s úctou, film mu vzdává hold a je patrná láska k jeho dílu. Life Aquatic je nabitý originálním absurdním humorem, při kterém se sice nepopadáte smíchy za břicho, ale po celou dobu máte na tváři blažený úsměv. Wes došel dokonce až tak daleko, že jednu scénu nechal z filmu vystřihnut, protože byla opravdu třeskutě vtipná a narušovala tím celkový charakter filmu. Proto můžeme výstup, ve kterém hořící Klaus Daimler (Willem Dafoe) vybíhá z opuštěného hotelu při záchraně kapitána Heneseeho (Jeff Goldblum), vidět pouze v bonusových materiálech na DVD. Film mě svou odlišností od všeho, co jsem doposud viděl a svou příjemnou náladou zaujal natolik, že jsem zpětně zhlédl předešlou Andersonovu tvorbu včetně jeho mimofilmového reklamního díla, zcela jí propadl a těšil se na každý jeho další film jako malý kluk.
Charakteristickým pro jeho tvorbu je už zmíněný humor určený pro ty vnímavější, kterým stačí pouze naznačit a mají pochopení pro značnou dávku absurdna. Dalším společným znakem je celková nálada filmu. Filmy pojednávají odlehčeně o vážných věcech, jako jsou nefunkční rodinné vztahy, smrt blízké osoby a podobně. Ve většině filmů někdo zemře a převážně to bývá jedna z hlavních postav. Celkové vyznění filmu je ale VŽDY optimistické, protože tak to prostě v životě chodí a i přes všechny špatné věci, které na své postavy Wes přichystal, život pokračuje dál a je krásný. Dalo by se říct, že si Wes vytvořil žánr „dramedie“. Dalším společným rysem jsou jakési mikrosvěty, které jsou značně izolované od okolního světa, fungují v nich vlastní zákony a žijí si svůj vlastní, bizarní život, ať už se jedná o rodinné sídlo, loď, vlak či školu. Tyto světy jsou obývány nevelkými komunitami, ve kterých se všichni dobře znají (Darjeeling Limited, Life Aquatic, Rushmore), někdy se jedná i o skutečné rodiny (Royal Tenenbaums, Fantastic Mr. Fox). Co se postav týče, je jich velké množství a každá, i ta nejmenší, má své místo a je nevypustitelná. Každou z nich si lze snadno zamilovat i přesto, že mají své nešvary a vrtochy. Kdybych chtěl být nějakou filmovou postavou, tak kteroukoli z Wesových filmů. Tedy až doteď. Tyto postavy jsou hrány, až na drobné změny, stálým hereckým obsazením (Bill Murray, Jason Schwartzman, Owen Wilson, Adrien Brody, Anjelica Huston, Willem Dafoe, ad.), které tvoří kolem Wese podobnou rodinnou komunitu, jakou známe z jeho filmů. Další charakteristikou jsou detaily. Wesovy filmy můžete vidět stále dokola a vždy v nich najdete něco nového. Můžu je vidět kolikrát chci a stále stejně mě baví se nad těmi křehkými citlivými díly pousmívat. Tedy až doteď. Tolik k mému vztahu k režisérovi a proč je tedy review neobjektivní.

THE GRAND BUDAPEST HOTEL filmKapitola druhá – GRAND BUDAPEST HOTEL (GBH)
Wes nám tentokrát přináší příběh správce prvotřídního hotelu a miláčka postarších žen M. Gustava (vynikající Ralph Fiennes). Jednou z jeho milenek je i majitelka hotelu, která po své smrti odkáže M. Gustavovi vzácný obraz. To se ale nelíbí pozůstalým rodinným příslušníkům. M.Gustave a jeho věrný Lobby Boy (chlapec pro všechno) se rozhodnou vzít si, co mu právem náleží a obraz si bez vědomí rodiny odnesou. Příběh se odehrává někdy mezi dvěmi světovými válkami ve fiktivním státě Zubrowka evokující republiku někde v Karpatech. Fiennesova postava je Andersonovsky klasická, přehnaně sebevědomá, domýšlivá, legrační a kouzelná.

The-Grand-Budapest-Hotel-3Kapitola třetí – ZMĚNY
Přestože se jedná už o sedmý Wesův film a slavní herci mu jdou na ruku, protože vědí, že se účastní něčeho výjimečného, širší veřejností nebyl doposud umělecky oceněn. Zřejmě se rozhodl toto nedocenění změnit. Filmem Grand Budapest Hotel si odbývá hned několik premiér:
1 – Poprvé se v jeho filmu vyskytují postavy, které nejsou vůbec milé a slabší povahy by před jejich děsivostí zalezly pod stůl (Dmitri – Adrien Brody a Jopling – Willem Dafoe). To se projeví na celkové náladě filmu. Uvolněná pohodová atmosféra, která byla dříve samozřejmostí, je pryč.
2 – Změna žánru poplatná širšímu publiku, aby to vypadalo, že se ve filmu skutečně něco děje. Mezilidské vztahy řešené v předchozích filmech (byť někdy s dobrodružným nádechem) nebyly pro středoproudého diváka dostatečně atraktivní. K pohodové atmosféře samozřejmě nepřispívá ani tato změna na jakýsi detektivní komediální thriller. Přidává filmu na tempu, a ten se celý odehrává ve spěchu.
3 – Dost velký problém jsem měl tentokrát i s vtipy a gagy. Ty mi přijdou také přizpůsobené tak, aby je pochopilo co nejvíc lidí. Co stačilo v předchozích filmech jen naznačit a nedoříct je v GBH dotaženo do úplného konce. Někdy se jedná až o vysvětlování předchozích gagů ve stylu „teď jste se vlastně dívali na vtipnou scénu, takže se smějte“. Viz. scéna, ve které se jeden z prchajících vězňů utká s četníky a padne jak on, tak všichni četníci. M. Gustave pak ještě zbytečně poznamená: „Tak to vypadá na remízu“. Nebo scéna: „On mi vyhodil kočku z okna?“. Tato poznámka by také dřív nebyla nutná, protože všímavý člověk to vidí sám a není třeba ho upozorňovat. Některé fórky mi připadaly až prvoplánové a na hranici trapnosti (odsekávání železných mříží miniaturním nářadím atd.).
4 – Formální stránka filmu. Absurdní jednání postav se tentokrát spíše přeneslo na jejich pohyb. Všichni chodí jakoby v přesné baletní choreografii, která je úplně odtržená od reality. Po čase to na mě začalo působit velmi rušivě. Stejně tak celé vizuální zpracování filmu, které je i na Andersona barevně přebujelé a v rádoby retro růžovém nádechu. Přijde mi, že chtěl zúročit vizuál, který vytvořil pro reklamy na Prada Candy. V krátkometrážní reklamě na parfém je to pasující. V celovečerním filmu pro mě ne. Celkově jakoby se Anderson nechal unést formální stránkou svého filmu a pod tím vším pozlátkem se nachází překvapivě prázdný a chladný obsah. Závěrečné vyjádření stesku po civilizovanějších dobách to nezachrání.
5 – Absence mikrosvěta. Překvapivě. Jelikož už z názvu by se dalo čekat, že se příběh bude odehrávat v hotelu, což by bylo typické. Není tomu tak a hotel hraje ve filmu jen nepatrnou roli. Příběh je roztahán po celém státě Zubrowka, který se už za mikrosvět považovat nedá.

The-Grand-Budapest-Hotel-4Kaptiola čtvrtá – ZHODNOCENÍ
Z toho, co činilo Wesovo dílo typickým, tak zbyl jen pouhý stín. Nejvíc mě ale zamrzela ona změna nálady filmu. Je to první Wesův film, který je v celkovém vyznění smutný. Čekal jsem až na druhé zhlédnutí, jestli nezměním názor. Nezměním. Napodruhé se ale dostavilo něco, co jsem vůbec nečekal a v co jsem doufal, že se nikdy nestane. Wesův film mě nudil. Jeho filmy jsou pro mě svým optimismem a pohodou nekonečným zdrojem zábavy. Tedy až do teď. Při GBH jsem se několikrát díval na hodiny, kolik ještě zbývá času do konce.
On to není špatný film, to by Wes zřejmě natočit nedokázal. Očekávám od něj ale zkrátka něco úplně jiného. To, proč jsem si jeho tvorbu zamiloval, v GBH chybí a jsou zde přítomny aspekty, kvůli kterým bych si jeho tvorbu asi neoblíbil. Přičítám to tomu, že chtěl být konečně více doceněn. To se povedlo a film slaví u nás i v US kinech úspěch. Přeju mu to, protože si to zaslouží, ale už se těším na odevšud přicházející vzdechy obdivu, jak je ten Wes úžasný režisér a umělec od lidí, kteří do teď o jeho existenci neměli ani potuchy. Váš názor na film bude tedy asi záležet na tom, jaký máte vztah k Wesově předchozí tvorbě. A jelikož pro většinu lidí bude GHB filmem prvním, pravděpodobně se jim bude líbit, protože v porovnání se současnou kinematografií je to stále úplně něco jiného a Wesovo hračičkářství je stále patrné, jen dostalo přístupnější podobu. Bude to zřejmě doposud nejúspěšnější film Wesovy kariéry, čemuž odpovídá i hodnocení na filmových databázích. Je mi to moc líto, ale u mě tentokrát Wes Anderson nepochodil.
-SMU-

HUMR vs. GRAND HOTEL

The-Grand-Budapest-Hotel-6HUMR vs. GRAND HOTEL
Před filmem jsme byli obdařeni krátkým úvodem o tvůrci. Uvádějící v Minikině kavárna, podle svých vlastních slov miluje tvorbu Wese Andersona a před filmem nám o něm musí něco říct. No to co jsem se dověděl, byl velice všeobecný popis aplikovatelný téměř na kohokoli. Takže děkuji za nic.

K samotnému filmu, jak by řekl M. Gustave „Very good.“

P.S. Vůbec tam neprší! Pozitivem je aspoň občasné sněžení.

-HUMR-

Godzilla 2014 review 1

godzilla_1Na úvod trocha užitečné historie. První Godzilla vznikla v roce 1954, tedy 9 let po svržení atomové bomby na Hirošimu. Je to film v podstatě katastrofický, vyjadřující obavy Japonců z jaderné hrozby. Radioaktivní monstrum je zde výsledkem testů nukleárních zbraní a představuje čistě zápornou postavu ničící vše, co se jí připlete do cesty. V pozdějších pojetích se tvůrcům jevilo jako atraktivní postavit proti Godzille jiná monstra ohrožujícím svět a téma se tím posunulo do umělecky pokleslejších vod. Tento žánr, kdy proti sobě stojí více monster, se nazývá Kaiju Eiga. Tím se z Godzilly stala kladná postava a popkulturní fenomén.
Režie nové Godzilly se chopil anglický režisér Gareth Edwards. Před časem zaujal svou prvotinou „Monsters“, kterou natočil prakticky s nulovým rozpočtem (efekty si dělal sám doma na počítači). Film byl Godzille tematicky velmi podobný. Popisoval cestu dvou lidí napříč zakázanou zónou, ve které se vyskytují obrovská monstra. Před okázalými efekty kladl důraz především na atmosféru. Výběr režiséra tedy docela logický, byť značně odvážný. Nikdo totiž nemohl předem vědět, jak Gareth s malinko větším rozpočtem, než měl k dispozici na „Monsters“, naloží. Nutno říct, že se částkou 160 milionů dolarů nenechal unést a zachoval si svůj osobitý styl. Garethova Godzilla se na rozdíl od Emmerichovy verze z roku 1998, která byla čistě Godzillou po americku a v Japonsku byla úplně zavrhnuta, vrací k japonské tradici. Je natočena s velkou úctou k japonským předchůdcům a velmi zručně kombinuje oba godzillí žánry. Zpočátku, kdy vyjadřuje obavy z nové atomové hrozby a reflektuje nedávné události fukušimské elektrárny, silně připomíná první film z roku 1954. Zhruba od poloviny se pak stává čistým Kaiju Eiga. Edwards se ukázal být režisérem velmi odvážným a drzým. To, že ve své prvotině ukazoval monstra jen zřídka, se mohlo zdát jako důsledek nízkého rozpočtu. V Godzille, kde už ho rozpočet trápit nemusí, dělá ale v podstatě to samé a dá se to tedy považovat za jeho styl. Kdykoli se ve filmu objeví monstrum, je převážně snímáno jakoby z pohledu člověka, který se ocitl v blízkosti, a když už to vypadá, že dojde na souboj monster, kamera se raději odvrátí jinam. Jsme tedy častěji spíše svědky následků příčin, které nevidíme. Dávkování záběrů na monstra je tedy dost drzé, ale velmi důmyslné. Napíná diváka na závěrečný souboj, který opravdu stojí za to. Gareth tedy radši před efektními atrakcemi klade opět důraz na tvorbu silné atmosféry lidské bezmoci jakkoli ovlivnit rozběhlé dění. Jeho film je paradoxní v tom, že přestože hlavními tvůrci událostí jsou jednoznačně monstra, na plátně vidíme většinu času postavy lidské. Ty ale využívá jen k tomu, aby diváka vtáhl do centra dění, do kterého ale lidské postavy nejsou schopny nijak zasáhnout, veškeré snahy vycházejí naprázdno a většinou situaci ještě zhorší. Tento koncept nesoucí poselství, že když si příroda usmyslí, člověk nic nezmůže a celkový důraz na přírodu je dost blízko práci režiséra Terrence Malicka. Formálně ale film připomíná spíš dílo Stevena Spielberga, který je i Edwardsovým velkým vzorem. Ve filmu se dají nalézt scény inspirované Jurským parkem i Válkou světů, aniž by byly doslovnou citací nebo vykrádáním svých vzorů. Celkový pocit z filmu jsem měl velmi podobný jako právě z Jurského parku. Edwards naservíroval i několik velmi působivých, monumentálních scén, které fungují obdobně, jako když se před lety na plátně poprvé objevil brachiosaurus okusující listy ze stromu.
Dle mého názoru je Godzilla vynikající film, který má v rámci svého žánru i nezvykle hlubokou myšlenku. Je to blockbuster, jaký tady už dlouho nebyl. Ti, kteří přišli do kontaktu pouze s Emmerichovou Godzillou nebo očekávají zběsilé filmové tempo či plejádu CGI efektů ala „Pacific Rim“ ale nebudou zřejmě příliš nadšení….. nevadí Gareth Edwards je můj nový hrdina.

-SMU-